Nepál

Pro začátečníky

Listopadový trek okolo Annapuren

There was nowhere to go but everywhere, so just keep on rolling under the stars.

Jack Kerouac

1. týden

Fotogalerie z prvního týdne

I.

Terminál 1 pro non schengenské lety je zaplněn různě oblečenými a různě netrpělivými lidmi. Krátce po odbavení vyslechneme prostřednictvím hlášení informaci, že náš let bude neplánovaně o jednu hodinu opožděn. Nejsme na letišti ani půldruhé hodiny a začínám propadat trudomyslnosti. Věděl jsem, že přestup v Bělehradu, na který máme 45 minut, bude šibeniční. Cena letenek však byla lákavá a myšlenky na možná rizika přes veškerou euforii z provedeného nákupu vytěsněny.

Společníkem na cestě je moje máma. Koncem loňského roku jsme se dohodli, že je načase udělat si po deseti letech společnou dovolenou. Vracel jsem se tehdy domů z dejvické Klubovny, vytáhl z kapsy telefon a málem bez pozdravu prohlásil, že v říjnu nebo listopadu příštího roku poletíme na trek do Nepálu. Když mi druhý den ráno volala zpět a položila otázku, zda jsem to s tím Nepálem myslel vážně, karty byly rozdány.

Teď tedy sedíme na letišti v Praze a i ten největší optimista by alespoň na malou chvíli zapochyboval, že navazující let do Abú Zabí stihneme. Nastalou situaci nemáme šanci nijak ovlivnit a jsme smířeni s tím, že do Káthmándú se dostaneme později jiným letadlem. Brány bezpečnostní kontroly se po chvilce otevírají a my se na povel zouváme. Znovu obuti přicházíme před gate, kde posedává víc jak tucet lidí oblečených v šusťákovinu a softshell. Vypadáme podobně. Ještě pořád jsem v rozpacích ze zmeškaného přestupu, proto oslovuji pracovníka na přepážce, který mi s klidnou tváří zvěstuje, že pasažérů na přestup do Abú Zabí je včetně nás celkem 18, letadlo tedy počká. Když o desítky zpožděných minut nastupujeme do malého letadla společnosti Air Serbia, mezi dveřmi nás vítá pilot v baloňáku a letuška stylizovaná do filmu noir. Skanzen s vrtulemi se po obligátním hlášení vznáší do vzduchu a vydává lomoz, že na sebe přes vzdálenost dvacet centimetrů po dobu celé cesty zvedáme hlas. Ihned po příletu do Bělehradu jsme odchyceni a hromadně hnáni koridorem k předodletové kontrole. Ta je spěšná, nicméně se ani tentokrát nevyhneme průchodu bezpečnostním rámem pouze v ponožkách, zatímco naše obuv do hor je podrobována rentgenové kontrole.

Teplotní rozdíl v Abú Zabí je oproti Praze 25 stupňů. Přesouváme se do prostorů letiště, absolvujeme kontrolu oční duhovky a usedáme na sedadla poblíž gate. Pomocný personál je ze tří čtvrtin složen z Indů. Nakládají a vykládají zavazadla, řídí vozidla na dráze, starají se o sociální zařízení i vozíky na přepravu zavazadel.

Nepál.

Nepál je majestátný. Krom tradičního pohledu na Prahu, kdy se člověk vrací letadlem domů, jsem ze vzduchu nezažil hezčí pohled jako při přeletu nad jeho územím. Z okna má člověk možnost pozorovat táhnoucí se nejvyšší pohoří světa Himálaj.

Po výstupu z letadla v Káthmándú nenastupujeme do žádného autobusu. Jde o malé letiště a z místa přistání do příletové haly je to pár kroků. První formalitou je vyplnění imigrační karty, po kterém následuje podání žádosti o vstupní vízum. Vízum je nově možné vyřídit jednoduše pomocí speciálního terminálu s integrovanou čtečkou elektronického pasu. Po načtení údajů zbývá vytisknout účtenku a tu společně s příletovým formulářem a dvaceti připravenými dolary zanést úředníkovi na přepážku.

Hotel pro první dvě noci jsem zamluvil dopředu. Nabídka služeb zahrnuje mimo jiné vyzvednutí na letišti zdarma. S batohy na zádech postáváme před budovou, ať se ale rozhlížíme sebelíp, náš odvoz mezi desítkami řidičů mávajících papírovými cedulemi nenacházíme. Prodíráme se mezi lačnými taxikáři dál za letiště a za 500 rupií domlouváme odvoz do čtvrti Thamel. Šoférská angličtina končí u frází “kam to bude” a “za kolik”, takže se na sebe čas od času bezelstně zazubíme a konverzaci je tím učiněno zadost. Zábavná část cesty spočívá v pozorování máminých zděšených reakcí na řidičovu neohroženou jízdu, kdy střídavě zrychlujeme, přesouváme se do protisměru, zadupáváme plyn a troubíme. Mami, vítej v Asii!

Kvůli dopravní situaci se cesta protahuje a venku se mezitím setmělo. Adresu našeho hotelu mám uloženou v mapě. Po příchodu na recepci zjišťujeme, že řidič, který nás měl vyzvednout, dorazil na letiště před chvílí. Zpozdil se kvůli dopravní situaci. My, recepční i řidič v telefonu to přecházíme s úsměvem, odkládáme batohy a vyrážíme na průzkum noční čtvrti.

Při procházení ulicemi konstatuji, že zdejší elektrikáři jistě navštěvovali to stejné učiliště jako jejich indičtí kolegové. Řízený chaos na sloupech elektrického vedení omotaných několika vrstvami kabelů je toho důkazem.

II.

Ven z hotelu vycházíme v hodinu, která není až tak vzdálená od hodiny oběda. Cestou za vyřízením permitů navštěvujeme Garden of Dreams, zelenou oázu klidu kousek od Thamel, a v pobočce mobilního operátora NCell kupujeme lokální SIM kartu.

Cestou za vyřízením permitů.

V porovnání s Novým Dillí nám není na ulici věnována žádná velká pozornost. Místní nás - netuším proč - považují za Australany. Mě se to s ohledem na pravidelnou večerní aplikaci trekových ponožek do sandálů, ať kráčím za nákupem či zábavou, národnostně dotýká. Máma je ale nadšená, že když už nic jiného, nevypadáme alespoň jako Němci. Co se týče Thamel a okolí, všímám si hrubé podobnosti s mekkou indických backpackerů Paharganj. Čtvrť je blýskavě špinavá a chaotická, ulicemi se táhne směs vůní z výfukových plynů, koření a vonných tyčinek. Všude jsou vidět lidé, motorky a barevné obchody se vším, co je i není potřeba.

Míjíme mešitu, univerzitu a učíme se přecházet silnice jako Nepálci. V budově Nepal Tourism Board beru ze stolu formuláře pro žádost o TIMS a ACAP, a o 8000 rupií později (2 x 2000 TIMS, 2 x 2000 ACAP) vlastníme vše potřebné pro vykonání treku okolo Annapuren. Alespoň papírově. Kdybychom chtěli, již zítra se můžeme vypravit do hor.

Cestou zpět na hotel nakupujeme sladké pečivo a obědváme v japonské restauraci. Nad miskou rýže se rozhodujeme zůstat v Káthmándú o jednu noc déle s tím, že získaný den věnujeme návštěvě Durbarského náměstí a výšlapu ke stúpě Swayambhunath. Také si musíme opatřit autobusovou jízdenku do Besisahar.

Večer zasvětíme nákupu zbývajícího vybavení pro trek a procházce mimo centrum, kde si v restauraci objednáme Nepali Thali a čaj masala. Za jídlo platíme třikrát méně než v Thamel.

Nepali Thali.

III.

Bývá pravidlem, že na cestách jím mnohem pravidelněji a zdravěji než doma. Tady je to sporné. Doposud jsme navštívili pět různých restaurací a ve třech z nich byli svědky myších závodů mezi kuchyní a jídelními prostory. V Nepálu si z toho velkou hlavu nedělám, velmi se však bavím, když vidím mámu překonávat své celoživotní běsy.

Rozhodli jsme se, že dokud to nebude nezbytně nutné, budeme se přesouvat po svých. Času máme víc než dost a člověk si zblízka prohlédne věci, o něž by byl při jízdě taxíkem nebo rikšou ochuzen. Procházíme starým městem, kolem nás proudí davy studentů ve školních uniformách a ve zdejších ulicích je vidět chudoba, jež není v turistické čtvrti tolik patrná. Prázdná místa s nakupenými cihlami symbolizují následky nedávného zemětřesení. Cestou nás krátce po sobě zastavují dvě ženy, každá k sobě tiskne dítě a prosí o zakoupení mléka. Údajně jde o předem smluvený trik s prodavačem. Žena mléko vrátí zpět do obchodu a peníze si s prodavačem rozdělí.

Školní den.

Na Durbarském náměstí je živo. Místní zde nabízejí své služby jako průvodci nebo prodavači suvenýrů. Všichni se tváří mile i po zdvořilém odmítnutí. Několik zdejších chrámů potkal během zemětřesení smutný osud a pokud se nesesypaly, obsahují trhliny ve statice nebo je podepírá lešení.

Náměstí v nás velký dojem nezanechává, zato korzování přilehlými čtvrtěmi cestou na Swayambhunath ano. Správný směr trefujeme napotřetí. V prašných ulicích mě jen těsně netrefí projíždějící motorka. Podruhé se bohužel velmi přesně strefuje okolo letící holub. Těch je v okolí Durbar požehnaně a mé svršky jsou obohaceny o ptačí metál.

Cestou potkáme sotva pár turistů. Začínají se objevovat až pod kopcem, na kterém stúpa stojí. Po zdolání vysokých schodů, po nichž běhají divoké opice, shlížíme na Káthmándú a kombo za našimi zády pořád dokola opakuje mantru Óm mani padmé húm.

Pohled z vrchu Swayambhunath..

Večer na hotelu vnímáme tupé plechové rány z ulice, jež způsobují obchodníci roletami svých zavíraných krámů. Známý zvuk značí počátek třetí noci. Přijde mi, že naladit se na tuto zemi bylo snadné. Od výstupu z letadla mám pocit, že po kratší pauze jsem navázal tam, kde dva roky nazpět skončila návštěva Indie. Zítra dáme sbohem hlavnímu městu a místním autobusem se přesuneme do města Besisahar, které leží v podhůří Annapuren.

Neskutečným způsobem se těším do hor. Moc pražských záležitostí a věcí si do nich v hlavě neponesu.

IV.

V noci jsem nemohl usnout, a když se mi nakonec podařilo na malou chvíli zabrat, ze spánku mě vytrhli holubi promenádující se na okenním parapetu.

Platíme za hotel a přesouváme se na autobus. Cestou na spáleniště, ze kterého jezdí lokální spoje, nás doprovází recepční. Vykonal dobrý skutek, protože mezi hromádkami doutnajících odpadků a psů postávají dva tucty autobusů s nápisy v nepálštině. I náš ochotný přítel se musí třikrát ptát, než spoj objeví. Sděluje nám, že jízda potrvá 7 až 12 hodin. Loučíme se srdečným stiskem ruky a já mu slibuji, že se znovu uvidíme za necelé tři týdny.

Odjezdové místo je špinavé a pod těžkým atakem smogu. Autobus po cestě nabírá další a další Nepálce. Za námi sedí parta mladých studentů jedoucích do hor, před námi početná nepálská rodina s malou dcerou. Já sedím první polovinu cesty vedle pytle s rýží.

Autobus staví na oběd. Jen co zastavíme, Nepálec na sedadle před námi vyhazuje ven ze dveří prázdné plastové lahve. Máma zvedá obočí, čehož si všimne Nepálka, která na poslední zastávce zabrala místo pytli rýže. Vypadá to, že ta dobrá žena se rozhodla přinést lahve zpět do autobusu. Vystupuje, bere odpadky do ruky a vyhazuje je o čtyři metry dál na hromadu čekající na spálení.

Později - po osmihodinovém poslechu nepálského popu - přestupujeme v Besisahar na jiný spoj. Po strop plný lidí. Sotva stačíme hodit batohy na střechu a vklínit se mezi těla Nepálců. Z oken autobusu vytékají ruce i nohy, lidé stojí na lidech, kteří sedí na lidech a já visím jednou polovinou těla ven z nástupních dveří. Zuby nehty se držím, abych nevypadl ven na silnici.

Viset vydržím až do vesnice Bhulbhule, kde část autobusu vystupuje a nám se podaří uzmout dvě místa na sedadlech. Výhra to není. Příležitost vycítil i jeden z Nepálců a bez okolků se mi usadil na levém stehnu.

Oslovuje nás Nepálka, která sedí na sedačce za námi. Představuje se jako Sita a nabízí ubytování ve svém domě pro hosty v Ngadi. Nejsme vázáni žádným plánem, takže se k ní připojujeme a odpoledne trávíme s jejím synovcem Rohitem u řeky.

Zatímco jsme byli pryč, Sitě se podařilo přemluvit ještě jednoho hosta, kterým je Kamil vracející se z treku kolem Manaslu.

V.

Po společné snídani se loučíme s Kamilem, který pokračuje opačným směrem, objímáme Situ a vydáváme se na cestu. Ta vede kolem stavby čínské vodní elektrárny. Budování silnice a elektrárny výrazně poškodilo krajinu. Úsek z Besisahar je zdevastovaný. Postupujeme zelenajícím se údolím s rýžovými poli a pozorujeme Nepálce sklízející svou půdu. Bahundanda je druhé místo na trase, kde předkládáme ke kontrole permit. Vesnice jsou plné přátelských lidí a místní děti na nás pokřikují naučenou frázi “Hello, what is your name, give me sweet.”

Cesta do Jagat.

Na oběd stavíme ve vesnici Syange a po něm stoupáme táhlými serpentinami, za kterými leží Jagat. Často přecházíme přes ostré kameny, které křtíme na dračí zuby. V Jagat už nás čekají manželé z hotelu Mont Blanc, kterým o nás dala vědět Sita. Zpocený zde lezu neprozřetelně do ledové sprchy a pěstuji si tak zárodek pozdějšího nachlazení.

Ráno mi volá Sita, jestli jsme předchozí večer dorazili v pořádku a přeje hodně štěstí v další cestě.

Cestou do Dharapani potkáváme individuální cestovatele z celého světa. Část úseku procházíme společně, povídáme si a cesta tak rychleji utíká.

Mlýnky.

Po příchodu do Dharapani jsme svědky probíhajícího volejbalového zápasu dívek. Odkládáme batohy a přidáváme se k fandění společně s celou vesnicí, pro kterou jde o sportovní utkání týdne.

Večer na ubytování zjišťuji, že ve stěně vedle mě je díra, kterou bych mohl prostrčit prst a poklepat Němci spícímu v sousední místnosti na rameno.

SK Holky vs. SK Jiné holky.

VI.

Začínají být vidět první zasněžené vrcholy. Výrazně se změnil i krajinný ráz. Stoupáme relativně pomalu, často zastavujeme a kocháme se nebo fotíme vrcholek osmitisícové Manaslu. Kručící žaludky nám společně s pohledem na hodinky připomínají, že dobu oběda jsme propásli před dvěma hodinami. Jídlo si tak dáváme v nejbližší vesnici po cestě, kde potkáváme starého známého z prvních dnů - Ukrajince s vlastními zásobami. V osmdesátilitrovém batohu nese na zádech především salámy. Zajímám se, zda se mezi salámy najde i nějaká bezprizorní lahev vodky. “Už ne.” říká kolega. “A jak dlouho po příletu vydržela? Dva dny?” ptám se. Odpovědí je mi bouřlivý smích. Poté odvětí, že dny to byly tři.

Šťastný?

V Chame večeříme s paní, která nás odchytla na začátku vesnice, jejím manželem a dcerou. Večer trávíme společně u kamen a holčička se chlubí svými školními učebnicemi a sešity. Nepálské písmo mi víc než cokoliv jiného připomíná náhodné seskupení znaků tvářících se jako opakované pokusy o rozepsání propisky.

Ráno se po prvním nasazení batohů na ramena rozhodneme obětovat část oblečení. Oba zde necháváme džíny, ve kterých jsme přiletěli, a také rezervní kraťasy. Oč by byly předchozí dva dny jednodušší, kdybychom zbytečné kusy nechali na hotelu v Káthmándú. Naštěstí už na to nemusíme myslet a manželé teď budou dělat mezi známými v Chame parádu.

Šťastný?

2. týden

Fotogalerie z druhého týdne

VII.

Přes den chodíme stále ještě v krátkých kalhotách. Jakmile ale zapadne slunce, teplotní skok je citelný. Vlezlý chlad bývá i po ránu. Po cestě míjíme spoustu buddhistických svatyní, modlitebních mlýnů a kamenných valů pomalovaných mantrami. Z Chame nás ještě tři kilometry za vesnici doprovázejí tři potulní psi. Pořád narážíme na prašnou krajinu s cestou, po které jezdí džípy.

V půli úseku do Pisang si dopřáváme pauzu v okolí, které se během posledních pár let snaží firma Agro Manang přeměnit v zemědělskou půdu. Ve výšce téměř 3000 metrů nad mořem pěstují brambory a jablka. Necháváme za sebou jablečný sad s malými stromy a znovu se kocháme výhledy, které jsou den ode dne hezčí. Paní domu nám předešlý večer kladla na srdce, ať se spíš než do Lower Pisang vypravíme do Upper Pisang. Během cesty míjíme vybydlenou vesnici se starými kamennými domy. V podobném duchu stojí i domy v Upper Pisang.

Mantry.

Procházíme úzkými uličkami, vyhýbáme se jakům a stoupáme k buddhistickému klášteru, který se nachází v kopci nad vesnicí. Rádi bychom nahlédli dovnitř, hlavní chrám je bohužel zamčený. Prosím jediného mnicha v okolí, zda by nám mohl dveře odemknout. Praví, že klíče od chrámu spravuje kuchař a pokouší se ho nalézt, nicméně se vrací s nepořízenou. Omlouvá se a zve nás na obřad, který se koná později odpoledne. Klesáme tedy zpět do vesnice a nacházíme si ubytování. Přímo z okna pokoje je nádherný výhled na stěny hor, které obepínají celé spodní údolí.

Příchod do Upper Pisang.

Obřad stihneme navštívit ještě před večeří, u kamen popíjíme zázvorový čaj s medem a citronem a po doplnění poznámek v deníku uleháme ke spánku.

Po čtyřech dnech chůze jsme prošli vesnicemi Ngadi, Jagat, Dharapani, Chame, a spoustou dalších, jejichž názvy buď komolím, nebo si je nepamatuji. Vystoupali jsme z výšky 840 metrů do výšky 3310 metrů.

Pohled do údolí.

VIII.

Ráno je v Upper Pisang jen lehce nad nulou. Vydáváme se zkratkou, která spíš než cestu připomíná nepříliš frekventovanou jačí stezku. Znovu klesáme po terasovitých polích, abychom se napojili na správný směr. Po absolvování kopce, který se z dálky nejeví nijak obtížně, svědomitě prohlašujeme, že do táhlejšího krpálu jsme s naloženými batohy nestoupali.

Krajina je neuvěřitelně malebná a cestu obohacují průchody skrz staré vesnice s domy postavenými z navrstvených plochých kamenů. Každých dvacet metrů zastavuji a fotím, protože mám dojem, že z aktuálního úhlu pohledu bude snímek lepší než ten předchozí.

Ve vesnici Humde zdravíme postaršího Čecha, velmi kritického k současné turistické situaci v Nepálu, stavbě silnic a dopravě obecně. Loučil se s námi následujícími slovy: “Já v Nepálu mockrát nebyl, jen pětkrát. To kámoš tu byl devětkrát. Ale letos jsem tu naposled.”

Z Humde do Manang to není daleko. Dlouho se rozhodujeme pro ubytování, nakonec vcházíme do hotelu Gangapurna. Nedokážeme se přimět k tomu, abychom vylezli z vyhřátých spacáků. Později u večeře znovu vidíme známé tváře z předchozího večera s Češkou Andreou v čele.

V Manang zůstáváme celkem dvě noci kvůli aklimatizaci. Jeden den bez batohu na zádech vítám, rozjíždí se mi rýma a nachlazení začíná sedat i na průdušky. Volný den využíváme ke kratšímu aklimatizačnímu výstupu okolo ledovcového jezera za městem. Nahoře v kopci nacházíme tea house, objednáváme si masala tea a točíme se dokola - jsme obklopeni horami.

IX.

Ráno před odchodem nechávám na pokoji další kus oblečení, tentokrát ono holubí triko. Nadmořská výška na nás stále ještě nepůsobí, což nás naplňuje radostí a pevným krokem. Předbíháme velkou skupinu Němců se dvěma průvodci, jinak potkáváme menší skupiny a jezdce na mulách. Já i máma bojujeme s nachlazením, uchýlíme se tedy k tomu zůstat přes noc ve vesnici Yak Kharka. Po převzetí klíčů od pokoje číslo 1 si jdeme prohlédnout místo našeho budoucího spánku. Pokoj je to nuzný a špinavý i na zdejší poměry. Zamykáme za sebou zámek, což si žádá souboj téměř srovnatelný s následným aklimatizačním výstupem do výšky 4450 metrů. Zatímco se začíná stmívat, klesáme zpět a míříme rovnou na večeři.

Později si jdu na pokoj pro čtečku, nerovný souboj se zámkem mě však nutí oslovit Nepálku v kuchyni. Svěřuji se jí, že i po čtvrthodinovém lomcování nemohu dobýt nám přidělený pokoj. Vycházíme z kuchyně, na pomoc se s námi vydává i její syn. Když je oba zavedu před dveře našeho pokoje, propuknou v smích. Můj zmatený výraz nevylepšilo Nepálčino tvrzení: “Tohle není váš pokoj.” Snažím se vysvětlit, že za zamčenými dveřmi jsou naše věci a tím klíčem, co držím v ruce, jsem odpoledne zamykal. “Tohle ale není klíč od toho zámku.” Připojuji se k jejich veselí a společně se snažíme záhadu zamčeného pokoje rozluštit. Syn přináší velkou krabici plnou rezervních klíčů a jeden po druhém je zkouší bez úspěchu vkládat do zámku.

Nepálci se posledních patnáct minut výborně baví, já se dožaduji štípacích kleští a syn znovu zkouší v různých úhlech otáčet klíčem, který je se zámkem nekompatibilní. Paní navrhuje, ať si jdu dát dovnitř čaj, že na odemykání budu mít celý zbytek večera. Z úvah, zda si objednám černý nebo zázvorový, mě vytrhává vítězoslavný křik syna, kterému se podařilo po desítce zpocených pokusů zámek odemknout. Mám nutkání vrhnout se mu kolem krku, zachovám však dekorum a ptám se, co za situaci jsme tu právě řešili. Nepálka s očima plnými slz vysvětluje, že v tomto pokoji číslo 1 se ubytovávají nosiči a náš pokoj číslo 1, který je dvakrát takový a relativně čistý, je ještě dále po cestě.

Inu, koho by to nezmátlo? Až po zbytek našeho pobytu, kdykoliv mě někdo z rodiny uzřel, nedokázal udržet vážnou tvář.

Intermezzo s klíči je však poslední humorná věc, která se v Yak Kharka odehrála. Večerní atmosféra u kamen je umrlčí. Před spaním nás rozbolí hlava, takže polykáme paralen a poprvé lezeme do spacáků ve výšce přes 4000 metrů.

X.

Ráno se motivujeme a pochvalujeme si, jak jsou naše batohy s každým nanesením zubní pasty na kartáček lehčí a lehčí. Hustota lidí po cestě stoupá. V Thorong Phedi jíme oběd a při pohledu na stoupání s vidličkou v ústech konstatujeme, že těch zbývajících 300 výškových metrů do High Camp se nám půjde lépe dnes, kdy máme rozchozené nohy, než v pět hodin ráno. Nahoře se znovu shledáváme se známými tvářemi z minulých dnů na cestě. Všichni se scházíme na kopci, jenž skýtá přímé pohledy na okolní masiv. Annapurna 2, Annapurna 3, Gangapurna. Říkám si, že hory nepřestanu obdivovat po zbytek života.

High Camp je poslední záchytný bod před závěrečným výstupem a ve společné místnosti u kamen panuje ten večer dobrá nálada. Lidé si čtou, povídají si, pospávají nebo hrají karty. Všichni působí velmi uvolněně a těší se na dosažení sedla Thorong La. Se svou výškou 5416 metrů jde o nejvyšší bod, kam lze na treku okolo Annapuren vystoupat. Výstup není technicky nijak náročný, je však dlouhý a únavný a počítat se musí i se sestupem do města Muktinath.

Když večer uleháme do spacáků, oba znovu saháme po paralenu.

XI.

Celou noc se převaluji zleva doprava, spacák střídavě rozepínám a zase zapínám. Bolí mě hlava a nemohu usnout. Organismus není na spánek ve výšce 4880 metrů nad mořem dostatečně připraven. Až na krátkou spánkovou epizodu, která trvala nanejvýš hodinu, jsme zbytek noci probděli. V půl páté ráno se přemisťujeme do společné místnosti a pokoušíme se pozřít snídani, proti čemuž vedou zdárný odboj naše stažené žaludky.

Ve čtvrt na šest máme sbaleno a z venkovního sudu si nabíráme vodu, ke které je třeba se přes zmrzlou hladinu probít. Venku je pořádná tma, přes zimní čepice si nasazujeme čelovky a pomalým tempem se vydáváme vpřed.

Mrzne, zebou nás ruce i prsty na nohou a krom toho se nám i hůř dýchá. Každých dvacet metrů zastavujeme a snažíme se zpracovat řídký vzduch. V jedné takové chvíli se k nám připojují Nepálci s koňmi a za poplatek nabízejí vyvezení v sedle jednoho ze zvířat. S díky je posíláme pryč, v duchu je posíláme do háje.

Po cestě máme několikrát pocit, že průsmyk je nedaleko. Po chvíli stoupání je však jasné, že jde o další z několika falešných vrcholů. Skutečný cíl nakonec poznáme snadno. Vrchol průsmyku je obsypán modlitebními praporky a lidé, kteří ho ten den dosáhli před námi, se u nich euforicky fotí společně s plechovou cedulí informující o výstupu. Po nás přicházejí další skupiny a ve tvářích všech se zračí upřímná radost. Nahoře se nachází i malé kamenité stavení sloužící jako čajovna. Ptám se obsluhujícího Nepálce, kolik měsíců v roce tady tráví. “Tři až čtyři.” odvětí a do dvou velkých plechových hrnků mi nalije silný černý čaj z termosky.

Pořizujeme několik povinných fotek, tiskneme si místo do paměti a vydáváme se na sestup, během kterého postupně odkládáme vrstvu za vrstvou, až někde před Muktinath skončím opět jen v košili a krátkých kalhotách. Kousek od Muktinath se zastavujeme a likvidujeme poslední čokoládovou tyčinku. Z výšky obdivujeme chrámy svatého místa buddhistů a hinduistů. Cestou míjíme zájezd Indů, kteří nás uctivě zdraví.

Ve městě je živo. Pár turistů zde túru končí a dál pokračuje autobusem. My jdeme ještě půl hodiny po cestě a dostáváme se do vesnice Jharkot. Koncem listopadu je zde otevřený jediný hotel. S námi jako jediními zákazníky. Ve sprše jsem nebyl snad týden, ale v Jharkot tuhle sérii nepřeruším - voda teče opět ledová.

3. týden

Fotogalerie z třetího týdne

XII.

Stanovenou metu jsme pokořili v 8 hodin ráno předchozího dne. Nyní jsme o 2700 výškových metrů níž a větrným údolím kráčíme do města Jomsom. Jakmile z plic vykašleme zbytky prachu, nalezneme teplou sprchu a k jídlu si poručíme něco jiného než dal bhat nebo nudle, budeme jako noví.

Z různých koutů internetu a také od pár lidí, které jsme na cestě potkali, jsme vyslechli, že pěší cesta do Jomsom za to nestojí. Krajina je nevlídná a působí skličujícím a bezútěšným dojmem. Cestou nás míjí spousta motorek a džípů. Odpoledne začíná foukat a vítr víří prach, který leze do očí, nosu a dokonce i mezi zuby. Cestu bych však neváhal komukoliv doporučit. Pohledy během klesání z Jharkot za to stojí.

Po příchodu do města Kagbeni, které je v půli cesty, jsme znovu v civilizaci, což stvrzujeme objednávkou kávy a zákusku.

Před městem Jomsom posedávají Nepálky a rozbíjejí kameny. Trek zde ukončujeme a odkýváme si, že místo celodenní cesty autobusem poletíme do Pokhary letadlem. Při návštěvě kanceláře první společnosti zažíváme zvláštní epizodu s Nepálkou, jež nemluví anglicky, s úsměvem opakuje pouze “no plane no plane” a koštětem, které drží v ruce, nás následně vymete za práh kanceláře. Nevzdáváme to a zkoušíme konkurenční společnost nacházející se o pár domů vedle, kde už nám letenky prodají. Za obě dohromady platíme 24000 rupií.

Ubytování nacházíme v hotelu Tančící jak. Rozhodl jsem se zde pro návštěvu sprchy. Teplota vody mi zkroutila prsty na nohou a z vlasů utvořila ledovou helmu. Teplý spacák byl naštěstí nedaleko. Slíbil jsem si, že s výjimkou piva Tuborg, které jsem vypil k večeři, mě z něj už ten večer nic nevytáhne.

XIII.

Budík zvoní v 5:40. Téměř poslepu balíme věci zpět do batohů a o dvacet minut později vycházíme z hotelu na ulici, která se zatím jen velmi pomalu připravuje na začátek nového dne. Branou na letiště nás vpouští sloužící voják a my se připojujeme ke skupince malátných a ospalých spolucestujících. Vyměňuji si několik slov s Němcem, který je v Nepálu druhý měsíc. Nechápe, že si věci neseme na zádech sami. Jeho monolog odkývám a poznamenám jakési moudro o přístupu k horám. Letiště nedisponuje rentgenem a veškerá kontrola zavazadel je tak prováděna ručně. Dáma před námi rozepíná i kosmetickou tašku a jednu položku po druhé předkládá před zraky přítomného vojáka. Já většinu svých věcí zabalil do příručního batohu, který jsem následně zapnul do velkého batohu. Voják batoh lehce prohmatá a posílá mě pryč. Ohlédnu se doprava na mámu, která má plné ruce práce se zapínáním věcí zpět. Jsem důvěryhodný člověk.

Náš let má zpoždění kvůli mračnům okolo Annapuren. Po třech hodinách čekání začínáme být přesezení a hladoví. Když se však z oblak konečně snese malý hučící stroj, všichni bez výjimky propukají v jásot a tleskají. Let trvá 20 minut a zahrnuje výhledy na údolí mezi masivy Dhaulágirí a Annapurny.

Po výstupu z letadla nás obejme teplý vzduch a za krátkou chvíli, kdy se přesouváme z přistávací dráhy do budovy letiště, stihneme být od hlavy až k patě ulepení. Shazujeme ze sebe teplé oblečení, zapínám mapu a vydáváme se do míst, kde by podle telefonu měla být Lake Side. Hotel nacházíme snadno. V ústrety a s otevřenou náručí se k nám vydává starý pán s typickou nepálskou pokrývkou hlavy. Po zjištění, že ze sprchy teče teplá voda, jsou jakékoliv další plány odstaveny na vedlejší kolej. Po delší době máme možnost vidět se v zrcadle a konstatujeme, že ty dvě cizí osoby bude třeba napojit a vykrmit.

Mám v plánu pořídit si zde v Pokhaře inkoustový obraz, který se vpravuje jehlou pod kůži. Našel jsem studio, které na mě udělalo dojem pracemi i hygienou, což považuji v jedné z nejchudších zemí světa za poměrně důležitou věc. Uvnitř se seznamuji s Britem a Candy z Macao - dvěma ze tří umělců, kteří v Xhead kreslí. Nastiňuji jim svůj motiv, Brit si dělá poznámky a bere mi rozměry předloktí. Candy říká, že do tří dnů vymyslí a nakreslí návrh.

XIV.

Probouzíme se do radostného rána v útulném rodinném hotelu New Annapurna, který stojí ještě před začátkem rušné Lake Side. Z Pokhary jsme nadšení. Tepající město s hezkým jezerem a evropským nádechem, jenž mají na svědomí všudypřítomné restaurace servírující mezinárodní kuchyni, sympatické kavárny a pekařství, stejně jako mračna turistů všech věkových skupin a národností. I přes vypětí posledních dnů a celkem dost vícedenní vous nepůsobím úplně zanedbaně. A přesto, od svého prvního průchodu městem sloužím jako magnet na holiče. Kdykoliv procházím kolem barber shopu, chlapi s nůžkami a břitvou na mě pokřikují a hvízdají, až se skoro červenám.

Být mi pětaosmdesát, dokážu si představit trávit zde důchod, po šesté večer chodit v rámci happy hours na pivo s popcornem a líně pozorovat lidské hemžení. Kromě procházek a toulání se po obchodech navštěvujeme restaurace a nabíráme zpět kalorie, které jsme obětovali horám. Čokoládu v České republice prakticky vůbec nejím, večer na pokoji ale nedám ránu bez tyčinky Kit Kat.

XV.

Předposlední den v Pokhaře začínáme tradiční snídaní v zahradě a u kávy padá rozhodnutí, že dopoledne navštívíme muzeum horolezectví. Po hodině chůze, během které míjíme několik lepších čtvrtí, několik stavenišť a jeden slum, se ocitáme na parkovišti před muzeem plném autobusů, ze kterých se jako voda řinou mladí školáci.

Začátek expozice dokumentuje etnické skupiny v Nepálu, dále je zde sekce věnovaná himálajským osmitisícovkám, prvovýstupům i geologickým poměrům pohoří.

Po návštěvě muzea se vracíme k Lake Side a procházíme se kolem jezera. Vedle často kýčovitě vyhlížejících barů míjíme tři malé Nepálce čichající neznámou látku z igelitových pytlíků. Tahají mě za ruku a žebrají, snadno se nám je však daří setřást. Objednávám si kávu, máma si poručí melounový džus a masala kolu. Volbou masala koly si odškrtla bod “objednat si za poslední dva týdny druhou věc, co páchne jako močůvka”. Kola zůstala nedopita.

Po cestě zpět na hotel dostávám zprávu od Candy ze studia, že dokončila můj návrh a ještě ten večer by jej zvládla přenést na kůži. Potvrzuji schůzku. Společně se mnou a Candy je v místnosti též majitel studia Soonil pracující na rameni jednoho postaršího Němce. Stoika, jenž během tetování střídavě telefonuje a střídavě upadá do spánku.

Ze studia se vracím až po jedenácté večer. Ono slavné lidské hemžení kolem Lake Side už je utlumené. Posledních deset minut chůze do hotelu potkávám jen dva mladší Nepálce, kteří si chtějí potřást rukou.

Usínám netradičně s potravinářskou fólií na předloktí.

XVI.

Vstávám brzy, protože musím sejmout fólii a tetování namazat. Večer jsem přečetl několik článků o tom, jak se o čerstvou ránu v kůži starat. Vzhledem k situaci a místu, kde se právě nacházím, jsem skeptický. Z příšerně špinavého batohu vytahuji a oblékám poslední čisté triko s dlouhým rukávem a snažím se být co nejopatrnější.

Poblíž parku Basundhara si půjčujeme jízdní kola od Nepálce, který se už v deset hodin ráno pyšní jedním promile. Předchozí den jsme se chtěli vypravit na kopec ke stúpě Shanti.

Provoz na silnicích je zážitek pro chodce i řidiče. Jsem vděčný, že jsem jej mohl zažít i z pohledu cyklisty. O život jsem se nebál, ale neustálé hučení autobusů a náklaďáků v zádech klidné jízdě nepřidá. A nečekaný zvuk klaksonu v okamžiku, kdy se předjíždějící náklaďák nachází půl metru od zadního kola, bych postavil na úroveň trumpetového sóla, jímž dobrý jazzman vytrhne svou milou z hlubokého a poklidného spánku.

Opět se setkáváme se školními výlety a děti si nás fotí.

Během předávky kol není možné přehlédnout, že Nepálec svůj stav průběžně udržuje. Peníze za pronájem mu musím nabídnout sám.

Poslední večer v Pokhaře trávíme na střeše našeho hotelu.

XVII.

Loučíme se se starým pánem a jeho dcerou z hotelu New Annapurna. Autobus Green Lines, který nás dopraví zpět do hlavního města, je přistaven nedaleko. Pokhara v nás zanechala hluboký dojem a poskytla skvělé zázemí pro zotavení se z pobytu v horách. Užíváme si vyhlídkovou jízdu zpoza okna autobusu a znovu žasneme nad tím, kolik malých obchodů s tím samým sortimentem se vedle sebe dokáže uživit a vzájemně si nekonkurovat.

Příjezd zpět do Káthmándú je ve znamení pomalého popojíždění v serpentinách a pozorování zaprášených domů, kdysi nejspíš hezkých, které poznamenala stavba silnice. Pěšky se vydáváme do Thamel, recepční z hotelu nás poznává a nabízí volný pokoj.

XVIII.

V noci se lehce otřásla zem, což nás probralo ze spánku. Zřejmě šlo o jednorázovou a rutinní záležitost, protože paniku to nevyvolalo ani v hotelu ani na ulici. Ráno po probuzení máme chuť na kávu a něco sladkého. Přičítáme to nostalgii z pobytu v Pokhaře a tamějším opulentním snídaním. Posledními místy, které chceme vidět před odletem, jsou spalovací gháty a stúpa Boudhanath.

Frekventovanou ulici, jež odděluje vstupní cestu k chrámu Pashupatinath, překonáváme zavěšeni za dvě Nepálky. Pořád máme dost rupií, na dvě hodiny si tedy platíme průvodce. Nepálec s námi krouží okolo posvátného chrámu a přednáší o jeho historii. Dovnitř nesmíme, z jednoho vyššího místa je ale možné pozorovat proudící davy hinduistických poutníků. Dostáváme se do blízkosti spalovacích ghátů. Průvodce popisuje jednotlivé druhy obřadů podle pohlaví, věku a významu osoby. Mluví o různých způsobech počínaje pohřbíváním do země přes rozčtvrcení až po spalování, které se provádí zde v těsné blízkosti chrámu.

Gháty sahají až k vodě. Zemřelý se položí tak, aby měl ponořené paty. Tímto způsobem jeho duše vstoupí do posvátné vody a pluje dál do řeky Gangy. Následuje kremace, kdy se zapálí dřevo a popel zemřelého je spolu s kostmi vhozen do řeky Bagmati. V této řece pozorujeme brodící se děti s magnety na provázku. Jde o obyvatele slumů snažících se přilepšit si lovem peněz a prstenů z pozůstatků lidí v říčním korytu.

Je krátce po poledni a poblíž mostu přes řeku zrovna jeden obřad probíhá. Kombinace horka, kouře, spáleniny a pohledu na hranici s lidským tělem s sebou přináší nejrůznější pocity a myšlenky. První obřad jsem zažil před dvěma lety ve Váránasí. Máma tohle vidí poprvé. Víc než cokoliv jiného je smutná. “Tohle je život!” chlácholí ji poblíž stojící Nepálec.

Průvodce požádal o 4000 rupií za své služby. Polykám, neboť jsem čekal částku zhruba o polovinu menší, ale už jsem v Nepálu dost dlouho na to, abych nezapomínal dohodnout cenu dopředu. A jeho výklad za to stál. Podáváme si ruce a už zase jen ve dvou stoupáme po schodem směrem k Boudhanath.

Obcházíme dvakrát celou stúpu a každý si kupujeme jako suvenýr buddhistický růženec.

XIX.

Vstáváme pozdě a do batohů rolujeme zbytky věcí, které se bezprirozně povalují po pokoji. Naposledy oslovuji manažera hotelu, zda by byl tak hodný a vytiskl nám palubní lístek.

I přesto, že do odletu zbývá spousta času, o pěší variantě dopravy na letiště Tribhuvan neuvažujeme.

Odbavení je velmi rychlé a záhy se ocitáme v odletové hale. Posledních rupií se zbavujeme v letištním obchodě.

Přestupy v Abú Zabí i Bělehradu kolem nás protečou.

A v Praze mrzne.

Komentáře